Historie staré školy

Než byla u nás škola náležitě zřízena, naskytli se přátelé mládeže, kteří ji v náboženství, čtení, psaní a počítání vyučovali. Byl to nejprve Václav Bryknar, peckař, který ve své chalupě č. 12 vyučoval, a po něm Jan Fejfar. Někteří rodiče, jimž toto sousedské vyučování nepostačovalo, posílali dítky své do farní školy novopacké.

Za panování císaře Leopolda II., když majitelem panství kumburského byl kníže František z Tranttmannsdorfu, farářem novopackým Josef Burger, rychtářem ve Staré Pace Vít Fejfar a v Roškopově Josef Sucharda, byla škola od c. k. komisara Stránského 24. prosince 1796 zkoumána a pod fassi uvedena. Tím řečeno je, že bylo zjišťováno, jsou-li podmínky takové, aby zde učitel mohl býti živ. Ke škole staropacké přidělen také Roškopov. V obou těchto obcích zjištěno 131 povinných žáků, z nichž uznáno 58 chudých, které povinen byl vyučovati zdarma, 4 byli osvobozeni a 6 nemocných - celkem 68 neplatících. Platící žáci (63) rozděleni byli dle zámožnosti rodičů na tři skupiny. Jedna třetina jich (21), nejméně zámožných, přinášeti měla každé soboty (proto se tomu říkalo sobotáles) 1 krejcar konvenční měny, druhá třetina (zámožnější) 1 a půl kr., a třetí třetina 2 kr., což činilo ode všech žáků týdně 94 a půl kr. Za prázdniny se neplatilo, pouze za 46 neděl, což činilo za rok 4347 kr. K. m., - převedeno na zlaté (zlatý po 60 kr.) 72,27 k.m, doplněk ze zádušní kasy 57,33 K.m., celý ("dotýrovaný") příjem učitele 130 k.m.

Tato fasse byla r. 1807 revidována a shledána správnou, přes to však učiteli přisouzeno 10 sáhů dříví na topení ve třídě a v bytě, za hraní na varhany v neděli a o svátcích 6 zl. a od záduší jako kostelníkovi 6 zl. Poplatky za výkony církevní (t.z. štólu) měl učitel novopacký, který sem o pohřbech, svatbách docházel.

Prvním učitelem u nás stal ze shora uvedený Jan Fejfar. Po něm přišel Jan Vondra, který r. 1794 zemřel. Šest let vyučoval zde Leopold Hartl a pak bratr jeho Jiří až do roku 1846, kdy pro churavost a sešlost věkem vyučovati přestal, odstoupiv školu, s povolením duchovních i světských úřadů synu svému Františkovi, který jej již dříve po několik let jako pomocník zastupoval.

Stará škola, nynější číslo 22, vystavěná r. 1799, "s povolením slavných úřadů z nákladu obce Staré Paky", po dnešní den podobu svou valně nezměnila, jen kůlna se záchody a chlév, jež stávaly na severozápadní straně, v předu školy "do háku" po zrušení školy byly zbořeny a budova o síňku a světničku prodloužena. Třída zabírala polovic vnitřní prostory a naproti, ve druhé polovici byla komora a vedle ní do zadu jedna místnost o 16 m čtverečných - byt učitelův, salon, obývací pokoj, jídelna, ložnice, hostinský pokoj, kuřácký, vše v jednom. Když se učitel Jiří Hartl oženil a rodiny přibýval, žádal obec, aby mu přistavěla k zadní straně školy světničku. Nemoha toho dosíci, postavil si ji nákladem 259 zl. 2 kr. sám. Po jeho smrti (1849) bydlela v ní na výminku vdova po něm až do roku 1859, kdy její syn František zemřel a nový učitel František Neumann nastoupil. Necítila se již ve škole doma. Světničku nabídla obci, která jí dala po dlouhém tahání 40 zl.

R.1826 žádali občané roškopovští, aby si staropacký učitel vzal pomocníka, který by chodil jejich dítky vyučovat. Když to nechtěl, vypuklo nepřátelství, které vyvrcholilo tím, že nezjištěný občan roškopovský v noci oknem po učiteli do bytu střelil. Po desetiletém usilování dočkali se splnění svého přání. Když se zavázali školu postaviti a na učitele přispívati, byla jim guberniálním dekretem roku 1836 samostatná filiální škola povolena. Brzy však jim byla břemenem. Již za 3 roky žaloval uč. roškopovský Jos. Kopecký, že někteří občané "zprotivují se příspěvek učiteli platiti, že mu dělají velké pronásledování, že raději v arestě shnijou než platiti budou. Tedy vysoce slavný ouřad kumburský poručil tyto zatvrzelce do arestu dáti. Však když osm dní v arestě pobyli, tu prosili slavný ouřad, že platiti budou, by jen propušťeni byli . . ." Odtržením Roškopova byl příjem staropackého učitele v sobotales tamějších dětí zmenšen. R. 1855 stoupl čistý příjem učitelův na 200 zl. 33 a půl kr., obec zavázala se školní plat vybírati a učiteli řádně odváděti, dosud vybíral si jej sám. Toho času bylo 112 dětí školou povinných.

Neumanovým nástupcem stal se Jan Voves (l863 - 1872).

Okolo r. 1868 začali se občané domáhati druhé třídy a chystali se ke stavbě budovy. Ve valné hromadě veškerého občanstva, za tou příčinou svolané, vyslovili přítomní svůj souhlas, jen učitel se bránil, že by musel pomocníka vydržovati a že by byl na svém příjmu zkrácen. Byl však umlčen. Než došlo ku provedení tohoto usnesení, vyšly nové školní zákony, bez účastenství Čechů, ba proti jejich vůli. Stavba na neurčito odložena a svezený materiál (klády a prkna) prodán.

Vraťme se o několik let zpátky a nahlédněme do učebny bývalé naší jednotřídky. Vstoupivšímu do třídy padl nejprve do oka veliký, zarámovaný, na plátně malovaný, valně sešlý, mezi dvěma okny v čele 6,5 m dlouhé a 6 m široké světnice šikmo zavěšený obraz: Kristus na kříži, s Pannou Marií a sv.Janem pod křížem. Ode dveří k obrazu byla ulička mezi dvěma řadami laviček, v nichž tísnilo se po šesti žácích, v pravo chlapci, v levo dívky, před jejichž lavičkami u okna stál černý stolek učitelův, opatřený po třech stranách nízkou mřížkou a židle. Vedle byla dřevěná tabule na podstavci a za ní na stěně pověšeno bylo 12 velkých, tištěných na lepence napjatých tabulí pro slabikanty. Roh světnice naproti chlapeckým lavicím zabírala chlebová pec a kachlová kamna (více než 4 m čtverečné), v nichž se topilo zvenčí. Před pecí na trámě poválového stropu visela plátěná tabule, na níž se občas předpis obnovoval. Vedle velikého obrazu, v čele, visely ještě dva malé obrázky; císařův a biskupův, k nimž pozdéji přibyl diplomek "Dědictví maličkých". Na stěně při chlapecke řadě byla na jednom břevnu napsána křídou písmena : N., P., Ú., S., Č., P., S., značící dny týdne. Pod ně psával učitel cifrarni datum na celý týden.

Světlo padalo do třídy pěti okny ze tří stran. 0 pomůckách, záclonách, o větrání, přestávkách, tělocviku a jiných podobných pedagogických a hygienických vymoženostech ani zdání. Tím méně lze mluviti o nějaké výzdobě. Třída bývala tak plná, že žaci seděli na lavicích okolo kamen, pece a vůbec všude kde bylo možno; všude jich natřískáno jako slanečků. V zimě a deště byl puch nesnesitelný a dusno jako v parní lázni, v létě horko a ospalo.

Žáci často nemívali ani nejnutnějších potřeb školních. Linkovaných sešitů vůbec nebylo. Starší žáci nosívali si arch papíru a překládali jej až na osmerka. Popsavše stránky, které byly na vrchu, přeložili znova, popsali a opět přeložili a to dělali tak dlouho, až všecky stránky po obou stranách byly popsány. Mladší psávali obyčejně na břidlicových tabulkách "šiftkem" (kaménkem), pak na papíře olůvkem (tyčinkou z olova ulitou) a teprve pak pery, která řezal učitel z husích brků. Ti nejmladší vůbec první rok nepsali, učili se znáti všecka písmena (k čemuž užívalo shora zmíněných 12 tabulek), pak slabikovali a četli a teprve potom psali. Inkoust vařil z duběnek učitel sám a žákům jej prodával. Tito pak lahvičku s inkoustem na knoflíku u kabátu uvázanou do školy si nosili. Také křídu svou si nosili a jeden druhému půjčovali. O houbě nebylo slechu, tabule se otírala starými hadry. Je div, že za těchto okolností mohl učitel vyučovati a žáky něčemu naučiti. A přece naučil!

Zákonem říšským ze dne 25. V. 1868 odtržena škola od církve, školní povinnost o dva roky prodloužena, počet žáků na třídu pevně ustanoven, pro učitelstvo nařízeno vyšší vzdělání, zvýšen mu plat, jejž vypláceti budou berní úřady. Následkem toho naše dosavadní jednotřídka rozdělena. Pro novou třídu najat nejprve barák č. 25 a později č. 27, že však se úprava protahovala, začalo se v najaté třídě vyučovati teprve 28. října 1871. Prvním podučitelem byl František Procházka.

Za učitele Jana Vovsa došla příznivého vyřízení potřetí již opakovaná žádost obcí ke kolatuře staropacké patřících, aby štola, již dosud novopacký učitel vykonával, staropackému učiteli přidělena byla.

R. 1863 stali se žáci členem "Dědictví maličkých", čímž dán základ ke školní žákovské knihovně.

R. 1872 odešel po 7 služebních letech Jan Voves na odpočinek. Po něm obdržel místo řídícího učitele Václav Antonín (1872 - 1904).

Odpor proti novým školním zákonům znenáhla se mírnil a poněvadž ani najatá místnost ani stará škola nejen pro počet žáků nedostačovaly a vůbec ani jinak nevyhovovaly, pomýšleno znova na stavbu nové školy, k níž došlo r. 1876. Projektována byla jako trojtřídní, v poslední pak chvíli rozhodnuto pro čtyřtřídní. Stála 18.000 zlatých. Na den sv. Václava 1876, byla posvěcena a hned se v ní začalo ve dvou třídách vyučovati, dvě zůstaly v reservě, ne však nadlouho; 7. III. 1879 otevřena byla třída III. a od prázdnin 1884 čtvrtá. Od 16. XI. 1899 vyučováno v pěti třídách a dne l. I. 1906 zřízena při IV. třídě pobočka. Učebny pro dvě posledně jmenované třídy upraveny byly z bytu řídícího učitele, jemuž placeno zákonité příbytečné.

Po inspekci okresním školním inspektorem r. 1907 vykonané nařídila okresní školní rada, aby provedeny byly ve škole různé stavební a hygienické opravy. Návrh a rozpočet místní školní radou podaný zavrhla, nařídivši, aby předložen byl nový na úpravu celé školní budovy. Místní školní rada uvedla, že některých shledaných závad odstraniti nelze (vlhkost v přízemí a jiné), (zazdění oken s jedné strany a probourání a rozšíření nacházejících se na druhé straně a j.), že by vyžadovaly veliký náklad, že by to porušilo celou fasádu, že by to všechno na dlouhý čas nepomohlo, neboť poroste-li u nás populace jako dosud, že přibývajících tříd nebude lze umístit, a že bude brzy zapotřebí na novostavbu pomýšlet. Na to sem přišla od okr. školní rady komise, vytkla mnoho chyb, sepsala protokol a uznavši jednu třídu za nezpůsobilou, zakázala v ní vyučovati.

Dříve však, než k nějakému skoncování došlo, skoupil starosta Jindřich Ježek koncem roku 1911 tajně od Filomeny Soukupové statek č. p. 20, od Františka Bryknara chalupu č. 19, od Anny Pilařové barák č. 18 a od Františky Machové stavební parcelu, již nedlouho před tím od č. 19. odkoupila. Když takto scelený pozemek okresní školní rada pro stavbu schválila, nastala starost o peníze a plán, jenž měl býti předložen do 31. l. 1913. Patnáct peněžních ústavů sdělilo, že peněz na dlouhou dobu půjčiti nemohou; výpůjčka z bank byla by drahá. Ze 21 náčrtků a plánů okresní školní radě postupně zasílaných a od ní opět vrácených, uznán byl za nejvhodnější náčrtek Josefa Shejbala, stavitele ze Semil, dle něhož vyhotovený plán byl okresní školní radou schválen. Stavěti se mělo na dvakrát. Nejprve to, čeho je v přítomné době zapotřebí (jednalo se stále o stavbu školy obecné) a druhá část měla býti přistavěna, až toho bude opět zapotřebí. Náklad na první stavbu, s níž se mělo počíti na zimu r. 1914 vypočten byl na 160.000 korun.

Dne 26. července vypukla válka .....

První popřevratový ministr školství a národní osvěty, Gustav Habermann, vyslovil se, že chce, aby každý občan vychodil školu měšťanskou, což mělo býti umožněno zřizováním obvodových škol měšťanských v příhodných místech. Mezi místy pro zřízení občanské školy vhodnými navrhla okresní školní rada také Starou Paku a vybídla místní školní radu, aby se o tom vyjádřila. Tím začalo jednání o zřízení školy měšťanské.

Zapsal K. J. Hartl